Neztrácím balanc!
Nový přírůstek botníku potřebuje zvýšenou péči i pozornost. Jak seznámit svou ladnou nožku, že se musí s parádními a nepraktickými botičkami sžít? Nejlépe šokem!
Začalo to nenápadně. Touhou po nových kozačkách. Chtěla jsem takové ty klasické, úplně jednoduché, kožené a na decentním podpatku. Po obchůzce celé řady krámů a krámků v nákupních centrech i zapadlých uličkách města, jsem začala propadat zoufalství. Je vůbec možné někde na tomhle světě najít obyčejnou a použitelnou botu? V návalu vzteku a lítostí nad situací českého obuvnictví jsem nakonec vešla do první obuvi a koupila si… kozačky na extra vysokém podpatku. Proč? Protože sice jsou šíleně nepraktické a do sněhu nepoužitelné, ale nesmírně mi sluší!
Samozřejmě jsem si je nevzala s ohledem na počasí hned první den. Mělo sněžit a já si neuměla představit, že bych balancovala na ledových skluzavkách a prodírala se městským sněhem. Zákon schválnosti však zněl neúprosně: nespadla ani vločka. Padat začalo až druhý den, kdy jsem konečně v nových botičkách vyšla na promenádu. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že kozačky jsou sice na pohled dokonalé a perfektně mi z venku padnou, ale mají naprosto nesmyslně vysoký podpatek a úplně hladkou podrážku. Snad výrobce zastává heslo, že když už se klouzat, tak pořádně. A aby toho nebylo málo, pekelně v nich bolí pravý malíček.
Ranní cestu MHD jsem zvládla bravurně. Podařilo se mi totiž zabrat místo k sezení, a tak mě nepřekvapila ani náhlá řidičova zabrždění. Pochválit se mohu i za cestu do práce. Do karet mi hrálo i to, že obloha byla jasná a po sněhové vločce nebylo ani stopy. Tím ovšem mé štěstí skončilo a příroda si se mnou zahrála hru: „Jak rychle rozšlápnout boty za všech okolností.“
Pokud musíte někde dlouhé hodiny sedět v botách, dáte mi jistě za pravdu, že činit tak s vysokým podpatkem je nejen ryze nepraktické, ale naprosto bezohledné k vašim chodidlům. Pocit viny však zcela smaže skutečnost, že jste šik. Hladová jsem zdolávala chumelenici cestou na oběd pronásledována šibalskými pohledy kolemjdoucích. Nejsem paranoidní a nepotřebuji být za každou cenu středem pozornosti. Prostě na mě všichni koukali, jak baletím na mokrých a neuvěřitelně kluzkých dlaždicích. A protože jsem za každou cenu dáma, ani pokřiveným úsměvem jsem nedala najevo nějaký technický problém natož tak skutečnost, že mi malíček přes prasklý puchýř krvácí. Známe už od malička, že pro krásu se musí trpět. A navíc – botky je třeba rozchodit.
Cesta z práce začala nabírat na obrátkách. Přeplněné MHD se stalo pastí pro mnoho lidí, což znamená stát na jedné špičce nohy, a to ještě ne na vlastní. Brždění se stalo radostnou kratochvílí, kdy jsem si užívala pocitu létání a těsného kontaktu lidí, do kterých mi nic není. A protože jsem holka šikovná, aspoň si to každé ráno předříkávám jako modlitbičku, zamířila jsem si to hrdinsky na nákup. Každý krok byl provázen šílenou bolestí a lehce opřená o nákupní vozík jsem kličkovala mezi regály. Hlavně propnout nohy a hlavu vzhůru… přece to tak nebolí. Postávání u pokladny v nekonečně dlouhé frontě nabývalo podoby očistce a já se proklínala za ten famózní nápad obout se na celý den do nových bot.
Že je bolest jen věcí psychiky jsem si potvrdila ve chvíli, kdy jsem viděla přijíždějící autobus. Břečka nebřečka, podpatek nepodpatek jsem se rozběhla i s nákupem a najednou byla bolest ta tam. Když už jsem se konečně vezla domů, nezbývalo než se zasmát. Sobě a mým novým botám. Najednou bylo po bolesti. Dokázala jsem doběhnout autobus! Během krkolomných zatáček jsem vlála jako tanečnice kolem tyče a byla na sebe vážně pyšná. Doma jsem spokojeně naklusala před zrcadlo a jedním okem mrkla na tu parádu.
Přece vůbec nejde o to, jestli máte malíček samý puchýř a krev nebo vás pekelně bolí chodidla. Jen, kráso, trp!